O Mně
Jmenuji se Lukáš Mlejnek a fitness a kulturistice se věnuji přes 10 let.
Cvičit jsem začal už ve dvanácti letech doma s bráchou. Ze začátku se jednalo hlavně o kliky, pár cviků s činkami (např. bicepsové zdvihy), ale nebylo úplně pravidelné. Pravidelně ob den jsem vydržel cvičit tak dva měsíce, poté jsem z toho zase vypadl a takhle se to párkrát zopakovalo. Později začal cvičit i můj kolega a dlouholetý kamarád ze základní školy, který mi také dodal motivaci pokračovat ve cvičení dál. Je to sice kamarád, ale zároveň také trochu rival. Místo hodin tělocviku, kdy ostatní spolužáci hráli vybíjenou nebo jiné míčové hry, jsme s Vojtou posilovali a navzájem se hecovali. V patnácti letech jsem se potom dostal do posilovny a zjistil jsem, že tam patřím. Cítil jsem se tam jako doma.
Dělal jsem rychlé a výrazné pokroky, čím dál tím víc mě to pohlcovalo. Síla rostla neskutečným tempem. Už v šestnácti letech jsem zvedl 180 kg na mrtvý tah a vytlačil jsem 130 kg na bench pressu, což nezvládne většina aktivních fitnessáků ani v dospělosti. Začal jsem proto dostávat první pochvaly formy a lidé se mě ptali, jestli neberu steroidy (ne, steroidy jsem fakt nebral. Za vším stála má dřina, píle a vytrvalost). Také mě chválili ti zkušenější a často se dokonce inspirovali mými tréninky.
V šestnácti letech jsem dostal kopačky a jelikož jsem citlivější typ, mentálně mě to dost setlo a fitko jsem tedy začal vnímat jako útěk od reality, takovou mou safe space.
Cvičil jsem co to šlo a v sedmnácti letech jsem dostal nabídku od Dominika Trkana – chtěl mě připravit na závody. Nabídku jsem s potěšením přijal a prošel jsem si první kulturistickou přípravou (čistě!). Když se na to ohlédnu, tak bych si nafackoval za to, že jsem nedržel jídlo na 100 %. Nicméně, z první sezóny pod Dominikem jsem si odnesl stříbro z Mistrovství Čech a zlato z Mistrovství ČR v kategorii men’s physique (stříbro mi dali z důvodu, že jsem se nenaučil dostatečně pózing a přiznám se, že jsem příliš nevěděl, co tam mám dělat).
Podělal jsem závěrečný týden (jediný den) před Mistrovstvím Čech a na soutěži jsem byl bez nálady, protože superkompenzace (poslední týden před nástupem, kdy se dodržuje specialní jídelníček a pohybuje se s množstvím vody, aby se voda co nejvíce stáhla z podkoží, a zároveň se naplnily svaly glykogenem) zdaleka nefungovala tak, jak by měla. I přesto jsem opět vyhrál ve své kategorii a o týden později na MČR jsem získal další titul mistra české republiky (čistě).
Další závody měly být alespoň za 2 roky, protože jsem měl přestoupit do Juniorů a chtěl jsem pořádně nabrat, ale moje vůle se vytratila ještě víc a já neustále jedl McDonalďs místo kuřete s rýží. Byl jsem nešťastný, a tak jsem utíkal na tréninky, kde jsem cvičil 2-3h jako blázen. Jenže nic nevydrží věčně a díky Bohu, moje tělo začalo pomalu protestovat.
Díky neustálému přetěžování a nízkému příjmu živin mi tělo neregenerovalo tak, jak by mělo. Začalo to tím, že jsem ztratil cit v levé polovině těla, ale přeci jen jsem byl mladý a tělo v tomto věku něco vydrží, takže se po pár týdnech relativně probralo a já vesele pokračoval v devastování. Začali se mi opakovaně vyhazovat žebra (nic drastického, ale vypnul se mi tím Latissimus dorsi, „křídlo“ ).
Chodil jsem s tím k fyzioterapeutce, která mi zrovna nedokázala pomoct a když se to stalo naposledy, stalo se něco se svaly okolo lopatky a začalo se mi z toho ničit rameno. Co se dalo dělat… přeci nepřestanu cvičit uplně. Mezitím co jsem řešil lopatku s různýma fyzioterapeutama a doktorama jsem cvičil nohy. Každý druhý den. V roce 2019 se lopatka zlepšila a já si, zaplať Pánbůh, neodrovnal nohy, takže i přes to, že rameno nebylo úplně v pořádku, jsem zase začal cvičit. No a jelikož už jsem se dozvěděl spoustu informací o anatomii a fungování těla skrz moje běhání po fyzioterapeutech, udělal jsem si kurz a začal jsem působit jako osobní trenér v pulse fitness.
V roce 2020 se rameno s lopatkou začínalo lepšit a nebavilo mě neustále padat zpátky na 80kg . Přibral jsem bleskurychle asi 15kg, což ovšem bylo také díky svalové paměti. Rapidně mi rostla síla a v tu dobu se mi začaly ozývat dlouho přetěžované nohy. Kvůli trvalým následkům z autonehody jsem přetěžoval pravou nohu a začalo mě píchat v koleni. I když jsem se to snažil šetřit, zhoršovalo se to. Lopatka ale celkem fungovala, a tak jsem dál cvičil horní polovinu těla. To mi vydrželo asi tak 3 měsíce, než rameno s lopatkou zase přestaly spolupracovat. Znovu jsem spadnul na 80kg a tentokrát jsem nemohl cvičit vůbec.
Už jsem toho měl dost a s kulturistikou jsem se rozloučil. K trénování jsem dělal další práci, kterou jsem k smrti nenáviděl a byl jsem čím dál nešťastnější. Sebevědomí jsem měl na nule. Říkal jsem si, že je zbytečný, abych na tomhle světě byl jen kvůli tomu, abych se trápil. Přitom jsem věděl o všech svých talentech, které jsem měl v dětství. Uměl jsem skvěle kreslit, vždycky jsem byl ve třídách jeden z těch chytřejších, skvěle jsem sportoval a také jsem si byl vědom, že vlastně vypadám i mnohem líp než většina lidí. Došlo mi, že i lidi, kteří na tom jsou mentálně i materiálně hůř, jsou šťastnější než já a došlo mi, že i s tím se dá něco dělat.
Začal jsem číst a zjišťovat si, jak být šťastnější. Také jsem začal meditovat, dal jsem výpověď a věnoval jsem se sám sobě. Sebevědomí mi začalo pomalu růst a s tím jsem se dokázal zase posouvat dál, víc se vzdělávat, víc komunikovat s lidmi. Došlo mi, že to, co si sám neuděláš, to nemáš a tak jsem si poradil sám. Získal jsem díky tomu spoustu zkušeností, informací a hlavně poznatků o sobě. Teď jsem za všechny ty „pohromy“ neskutečně vděčný.
V roce 2021 jsem si pod sebe vzal 3 kluky, Vaška Luhana, Honzu Fryše a Petra Heriana a začali jsme s přípravou na jarní soutěže. Vašek a Petr dřeli od začátku až do konce na 100 %, za což jsem jim moc vděčnej. Díky tomu si Vašek odnesl stříbrnou a bronzovou medaili a Petr vyhrál titul Mistra České republiky.
Další rok jsem znovu připravoval Vaška a Davida Fryše (bratr Honzi) na závody.
Vašek si odnesl titul Mistra Čech a David 2x stříbro.
Ke konci roku 2021 se nám ve fitku objevily nové tyčinky od Passion Bars, ze kterých jsem byl úplně unešený. A jednoho dne je k nám doručila milá paní s úsměvem od ucha k uchu a ptala se na trenéra. Vypadala spíš jako by tyčinky jen rozvážela, než že by vlastnila firmu. A já stál zrovna na baru, takže jsem ji dostal zrovna já. Domluvili jsme se na prvním tréninku a zjistil jsem, že je to ta paní, co vyrábí ty skvělý tyčinky, Markéta Salačová. Zaskočilo mě, že si nepamatovala, jak vypadám, protože když si s někým osobně domlouváte schůzku, nemůže se stát, že byste si ho nezapamatovali, ne? Začali jsme spolu tedy trénovat a z počátku byla neskutečně nervózní, neustále sebou vrtěla. Nevydržela ani 5 sekund v klidu a upřímně, já celkem ztrácel nervy. Za celý trénink jsme stihli asi 3 cviky a já byl rozhodnutý, že jestli tohle zažiji znovu, tak to s Markétou vzdám.
Další trénink už to ale bylo o trochu lepší a ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme si fakt rozumět. Asi ve mně viděla něco víc. Líbilo se jí, že mám cíl, za kterým si jdu a chtěla mi pomoct. Asi jsem narazil na nejdobrotivější ženu na světě (ještě s mojí mámou). Krom toho, že jsme Markétě zlepšili self-care a formu, jsme doladili také pár jejích produktů a stoupl jí tím prodej.
Měl jsem sen mít vlastní tým závodníků a značku suplementace, která by ten tým dokázala financovat. No, ta představa se sama od sebe nezhmotní, so …
Just do it!
Logo „M“ vymyslela moje bývalá klientka Eliška Ungermanová. Ale „M“ co? Mlejnek athletics.. ne, to zní blbě. Jelikož mám moc rád Mkový bavoráky, napadlo mě M-Power. Yes. To je ono. M(lejnek) Power Athletics.
Popravdě, nebýt Markéty, pravděpodobně bych s tím příliš nepohnul. Díky ní jsme ale začali vymýšlet produkty a protože miluju cookiesky (a ty proteinový, co se dají běžně koupit, jsou shit), zaměřili jsme se právě na ně.
Dali jsme dohromady logo a navrhli jsme první obaly, nicméně vypadalo to, že z toho sejde. Měl jsem se po 4 letech připravit na závody, ale opět přišly zdravotní komplikace. Moje tělo nespolupracovalo, zase jsem to s něčím přehnal. Byl jsem z toho zdrcený, protože když to nevyšlo ani na 5. pokus, bolelo to a náš vztah s Markétou tohle vyhoření málem neustál. Neměl jsem sebemenší chuť ani špetku motivace M-Power rozjet. Markétě to ale nedalo, protože už měla objednané obaly na první tyčinky, a tak je tedy vyrobila. Mě to nakoplo, dostal jsem chuť do toho šlápnout a přeměnit své sny na realitu. So … Just do it.