Díky neustálému přetěžování a nízkému příjmu živin mi tělo neregenerovalo tak, jak by mělo. Začalo to tím, že jsem ztratil cit v levé polovině těla, ale přeci jen jsem byl mladý a tělo v tomto věku něco vydrží, takže se po pár týdnech relativně probralo a já vesele pokračoval v devastování. Začali se mi opakovaně vyhazovat žebra (nic drastického, ale vypnul se mi tím Latissimus dorsi, „křídlo“ ).

Chodil jsem s tím k fyzioterapeutce, která mi zrovna nedokázala pomoct a když se to stalo naposledy, stalo se něco se svaly okolo lopatky a začalo se mi z toho ničit rameno. Co se dalo dělat… přeci nepřestanu cvičit uplně. Mezitím co jsem řešil lopatku s různýma fyzioterapeutama a doktorama jsem cvičil nohy. Každý druhý den. V roce 2019 se lopatka zlepšila a já si, zaplať Pánbůh, neodrovnal nohy, takže i přes to, že rameno nebylo úplně v pořádku, jsem zase začal cvičit. No a jelikož už jsem se dozvěděl spoustu informací o anatomii a fungování těla skrz moje běhání po fyzioterapeutech, udělal jsem si kurz a začal jsem působit jako osobní trenér v pulse fitness.

V roce 2020 se rameno s lopatkou začínalo lepšit a nebavilo mě neustále padat zpátky na 80kg . Přibral jsem bleskurychle asi 15kg, což ovšem bylo také díky svalové paměti. Rapidně mi rostla síla a v tu dobu se mi začaly ozývat dlouho přetěžované nohy. Kvůli trvalým následkům z autonehody jsem přetěžoval pravou nohu a začalo mě píchat v koleni. I když jsem se to snažil šetřit, zhoršovalo se to. Lopatka ale celkem fungovala, a tak jsem dál cvičil horní polovinu těla. To mi vydrželo asi tak 3 měsíce, než rameno s lopatkou zase přestaly spolupracovat. Znovu jsem spadnul na 80kg a tentokrát jsem nemohl cvičit vůbec.

Už jsem toho měl dost a s kulturistikou jsem se rozloučil. K trénování jsem dělal další práci, kterou jsem k smrti nenáviděl a byl jsem čím dál nešťastnější. Sebevědomí jsem měl na nule. Říkal jsem si, že je zbytečný, abych na tomhle světě byl jen kvůli tomu, abych se trápil. Přitom jsem věděl o všech svých talentech, které jsem měl v dětství. Uměl jsem skvěle kreslit, vždycky jsem byl ve třídách jeden z těch chytřejších, skvěle jsem sportoval a také jsem si byl vědom, že vlastně vypadám i mnohem líp než většina lidí. Došlo mi, že i lidi, kteří na tom jsou mentálně i materiálně hůř, jsou šťastnější než já a došlo mi, že i s tím se dá něco dělat.

 Začal jsem číst a zjišťovat si, jak být šťastnější. Také jsem začal meditovat, dal jsem výpověď a věnoval jsem se sám sobě. Sebevědomí mi začalo pomalu růst a s tím jsem se dokázal zase posouvat dál, víc se vzdělávat, víc komunikovat s lidmi. Došlo mi, že to, co si sám neuděláš, to nemáš a tak jsem si poradil sám. Získal jsem díky tomu spoustu zkušeností, informací a hlavně poznatků o sobě. Teď jsem za všechny ty „pohromy“ neskutečně vděčný.

V roce 2021 jsem si pod sebe vzal 3 kluky, Vaška Luhana, Honzu Fryše a Petra Heriana a začali jsme s přípravou na jarní soutěže. Vašek a Petr dřeli od začátku až do konce na 100 %, za což jsem jim moc vděčnej. Díky tomu si Vašek odnesl stříbrnou a bronzovou medaili a Petr vyhrál titul Mistra České republiky. 

Další rok jsem znovu připravoval Vaška a Davida Fryše (bratr Honzi) na závody.

Vašek si odnesl titul Mistra Čech a David 2x stříbro.

Ke konci roku 2021 se nám ve fitku objevily nové tyčinky od Passion Bars, ze kterých jsem byl úplně unešený. A jednoho dne je k nám doručila milá paní s úsměvem od ucha k uchu a ptala se na trenéra. Vypadala spíš jako by tyčinky jen rozvážela, než že by vlastnila firmu. A já stál zrovna na baru, takže jsem ji dostal zrovna já. Domluvili jsme se na prvním tréninku a zjistil jsem, že je to ta paní, co vyrábí ty skvělý tyčinky, Markéta Salačová. Zaskočilo mě, že si nepamatovala, jak vypadám, protože když si s někým osobně domlouváte schůzku, nemůže se stát, že byste si ho nezapamatovali, ne? Začali jsme spolu tedy trénovat a z počátku byla neskutečně nervózní, neustále sebou vrtěla. Nevydržela ani 5 sekund v klidu a upřímně, já celkem ztrácel nervy. Za celý trénink jsme stihli asi 3 cviky a já byl rozhodnutý, že jestli tohle zažiji znovu, tak to s Markétou vzdám.

Další trénink už to ale bylo o trochu lepší a ani nevím, jak se to stalo, ale začali jsme si fakt rozumět. Asi ve mně viděla něco víc. Líbilo se jí, že mám cíl, za kterým si jdu a chtěla mi pomoct. Asi jsem narazil na nejdobrotivější ženu na světě (ještě s mojí mámou). Krom toho, že jsme Markétě zlepšili self-care a formu, jsme doladili také pár jejích produktů a stoupl jí tím prodej.

 Měl jsem sen mít vlastní tým závodníků a značku suplementace, která by ten tým dokázala financovat. No, ta představa se sama od sebe nezhmotní, so …

Just do it!

Logo „M“ vymyslela moje bývalá klientka Eliška Ungermanová. Ale „M“ co? Mlejnek athletics.. ne, to zní blbě. Jelikož mám moc rád Mkový bavoráky, napadlo mě M-Power. Yes. To je ono. M(lejnek) Power Athletics.

Popravdě, nebýt Markéty, pravděpodobně bych s tím příliš nepohnul. Díky ní jsme ale začali vymýšlet produkty a protože miluju cookiesky (a ty proteinový, co se dají běžně koupit, jsou shit), zaměřili jsme se právě na ně.

Dali jsme dohromady logo a navrhli jsme první obaly, nicméně vypadalo to, že z toho sejde. Měl jsem se po 4 letech připravit na závody, ale opět přišly zdravotní komplikace. Moje tělo nespolupracovalo, zase jsem to s něčím přehnal. Byl jsem z toho zdrcený, protože když to nevyšlo ani na 5. pokus, bolelo to a náš vztah s Markétou tohle vyhoření málem neustál. Neměl jsem sebemenší chuť ani špetku motivace M-Power rozjet. Markétě to ale nedalo, protože už měla objednané obaly na první tyčinky, a tak je tedy vyrobila. Mě to nakoplo, dostal jsem chuť do toho šlápnout a přeměnit své sny na realitu. So … Just do it.